Podzimní Louštín přes Babinského kámen
Ráno mě probudily drobounké kapky, které ťukaly do střešního okna v podkroví. Vstávala jsem s přáním, ať se trochu vyčasí, abychom nemuseli vyšlapávat v dešti. Naštěstí se počasí umoudřilo a odpolední sluníčko nás i pěkně zahřálo.
Skupinka 17 turistů vyráží, pár minutek po desáté, od sokolovny směr Šustna, kde se k nám připojuje náš průvodce. Krátkým husím pochodem po nové silnici k Lišanům se dostáváme pod kopec do Brodu a zahýbáme doleva polní cestou k Rabasovu mlýnu.
Nejstarší zmínka o mlýnu, původně zvaném Pečárkovský, pochází z roku 1581. Za třicetileté války vyhořel a po nějakou dobu byl jen spáleništěm. Obnoven byl až v roce 1707 a říkalo se mu také Volský mlýn, protože byl poháněn volským potahem. Dnes se mlýnu neřekne jinak, než Rabasův, podle mlynářského rodu Rabasů ze západočeských Plas...
Procházíme kolem bývalého mlýna, hledáme zbytky náhonu, objevujeme rybník Jordánek. Zastavujeme, abychom si vyslechli výklad o bažantnici, která tu existovala v roce 1708. (Ohrazený les jihozápadně od Krušovic byl Janem Josefem z Valdštejna osazen cca třiceti bažantními slepicemi a dvěma stovkami kohoutů). Bažantnice fungovala až do cca 19. století.
Bažantnici založil velký milovník myslivosti Jan Josef z Valdštejna. Správcem byl tzv. bažantník, který bydlel v hájovně stávající na severozápadním okraji lesa při cestě k Rabasovu mlýnu. Později byl přímo v bažantnici postavena nová hájovna, která existuje dodnes. Kolem roku 1860 byli v Krušovické bažantnici chovaní dva medvědi, které tehdejší majitel Max Egon Fürtenberg, dostal darem z Karpat...
Nádhernou podzimní lesní cestou pokračujeme směrem ke Krušovicím. Všichni jsme zvědaví na avizovaný Kozí hrádek, ze kterého se ale nic nedochovalo. Podle všeho prý stál na ostrožně nad Krušovicemi. A tak si můžeme jen představovat, jak asi vypadal a k čemu sloužil.
Před odbočkou ke stoupání na Louštín (jsme na hranici obce Krušovice) ještě kousek popojdeme k obnovenému pomníku Sv. Jana Nepomuckého a pak už míříme vzhůru kolem Prachárny na Louštín.
Prachárna je oplocený objekt s deseti sklady výbušnin. Byl založen cca před sto lety a v průběhu času se tu skladoval materiál dynamitky v Pardubicích Semtíně. Sklady patřily lesům a dynamitka tu byla v nájmu, což platí dodnes. Za éry socialismu sklady hlídala armáda. Ta tu sídlila až do roku 1996...
Ještě než vystoupáme přímo na Louštín, podnikáme menší odbočku. Chceme najít legendární Babinského kámen, což se nám také podaří.
Babinského kámen je podle pověsti upomínkou na pobyt loupežníka Václava Babinského ve zdejších lesích. Ve dvacátých letech devatenáctého století rodák z Litoměřicka shromáždil kolem sebe zločineckou bandu, se kterou pak spáchal mnoho loupeží, přepadení, ba i vražd. V lesích u Krušovic se prý skrýval, když čekal na svého kumpána, uvězněného v Rakovníku. Dlouhou chvíli si prý podle pověsti krátil škádlením sběraček klestu, které měly ve zvyku odpočívat na velkém kameni. Babinský jim na jejich oblíbené lesní odpočívadlo nastražoval cvočky a pak se bavil tím, jak s láteřením a kletbami si vytahovaly hřebíčky zabodnuté do pozadí... Babinskému bývá připisován i poklad, nalezený ve zdejších lesích v roce 1830. Jednalo se o nádobu s bezmála sedmi sty kusy historických zlatých a stříbrných minci, které si tu prý Babinský schoval...
Velký kámen opředený pověstmi jsme našli a tak se můžeme vrátit k výstupu na dominantu našeho mikroregionu vrch Louštín. Přiznejme si, kdo tu ještě nebyl? :) Kocháme se kusými výhledy mezi vzrostlými stromy a po krátkém odpočinku v altánku míříme směrem k Řevničovu.
Louštín je, s necelými 537 metry, nejvyšším vrcholem Džbánu. Protáhlý hřbet (Velký a Malý Louštín) je tvořen opukou, která je více prokřemenělá, než ta vlastní džbánská). Je z ní postaveno luženské nádraží. V laténské době tu bylo hradiště. V minulosti býval důležitým pozorovacím bodem, poslední rozhlednu tu měli vojáci v době socialismu. Krátce po listopadu ji nahradil stožár mobilního operátora...
Cestou na Louštín i z něj několikrát míjíme zbytky křivoklátské obory. Známe ji dobře, při našich výšlapech jsme ji potkali mnohokrát. Také proto, že jde o nesmírně rozsáhlou stavbu, která ohraničovala plochu téměř sto kilometrů čtverečních křivoklátského panství a její celková délka dosáhla téměř 24 km.
Oboru v severním výběžku křivoklátských lesů založil v roce 1711 hrabě Jan Josef z Valdštějna. Dřevěný plot, který zbudoval byl v severní části nahrazen opukovou zdí za Karla Egona I. z Fürstenberku. Zeď byla vysoká dva metry a široká přibližně půl metru. Pojivem byla hliněná malta. Na vstupech do obory byly lísy a u nich hájovna, jejichž personál měl povinnost lísy zavírat...
Po sestupu z vrcholu naposledy překonáváme zbytky zdi obory a po cyklostezce souběžné s karlovarskou silnicí míříme k přechodu přes dálnici do Řevničova. Hladoví a příjemně unavení zakotvujeme v Baráčnické rychtě, kde hodnotíme výšlap a čekáme na odjezd autobusu. Část skupiny navrhuje, že bychom si mohli výšlap prodloužit ještě o cestu domů. Slovo dalo slovo a hrstka statečných vyráží kolem řevničovského hřbitova spojnicí na Hředle a pak domů.
V nohách máme úctyhodných 20 kilometrů. Jsme nabití a plní dojmů z nádherné prosluněné, romantické podzimní přírody. A už spřádáme plány na příští výšlap. Ten tradiční, posilvestrovský. (Cíl známý, pojďte s námi:))
Citace z poznámek Václava Somola, zapsala Hanka
